Zápisky neznámého vodáka
..od jednoho nejmenovaného účastníka:-)
Ve středu odjíždíme na vodu. Všichni přišli, vypadá to dokonce, že všechno bude podle představ. Sluníčko svítí…
Celý jeden den trávíme v Krumlově. Na zámek nikdo nechce. Zato hledat čtyřlístky v zámecké zahradě přišlo všem jako príma nápad. Banda deseti lidí padá na kolena, leze po čtyřech v parku a pročesává jetel. Sem tam se ozývají radostné výkřiky : „Mám!”.
V sobotu večer odcházíme za soumraku na rafty. Za přítomnosti hafa diváků sjíždíme jezy, v zápětí přenášíme rafty zase nahoru a jedeme to znovu. Každý normální člověk by nechtěl zůstat ve válci déle, než je nezbytně nutné, my se tam snažíme uvíznout. Celí mokří, ale nadšení vracíme rafty majiteli. Pár lidí odjíždí s rafty autem, zbytek jde pěšky. Padl návrh, že půjdeme na nábřeží tancovat, že tam skvěle hrajou. Pospícháme přes centrum v dost podivném oblečení. Boty čvachtají, u většiny nepřevyšuje počet kusů oblečení číslo čtyři (z toho dvě jsou boty). Přicházíme na místo, zklamání, už to skončilo. Obyčejná diskotéka je pod naší úroveň. Jdeme do kempu. Cestu míjíme cosi, co někteří označili za umělecké dílo, někteří za prolejzačky. Krátká debata, co to vlastně je, patnáct lidí se vrhá přes zeď, slabší povahy to obchází skrz vrátka o 20m vedle. Tyče, provazové žebříky, kolotoče…motá se mi hlava…letecký den… Asi po půlhodině opouštíme opičí ráj. Jako slušní lidé samozřejmě brankou. Za námi zůstávají jen pohledy nechápajících návštěvníků nóbl restaurace, které tohle celé zřejmě patří. Věk neomlouvá.
Mezi Krumlovem a Dívčím kamenem byly slibovány úžasné placky. Obří, spousta náplně… Závodním tempem přirážíme ke břehu. Řev. Pec je ještě teplá. Jedeme dál.
Stavíme v kempu na u Dívčího kamene. P.prof. Šmíd nahlašuje čtyři stany, zbytek chce spát na hradě. Sedíme u ohně, začíná se blýskat. To nás obejde, doufáme. Zvedá se vítr. Panika. Všichni staví potmě stany, svítí se dokonce i kytarou. Stany postaveny, hvězdy svítí, po blescích ani památky. Jdeme na hrad.
Poklidně spím. Najednou do mě něco strká a šustí mi u hlavy. Otevřu oči – koza! Za ní další, hrabou se Bětce v pistáciích. Otočím hlavu, dalších šest koz, vidím už jen půlku ubrousku, který čouhá jedné z huby. Originální budíček.
Končíme v Boršově. Čistíme lodě, vracíme vesty, pádla, loďáky. Čeká na nás autobus, který má asi tak 150 stupňů. Všem je to téměř fuk a vzápětí upadají do komatu. Zakloněná hlava, otevřená pusa (na hvězdáře), a další zkroucené polohy. Podlé focení. A to je prý člověk ve spánku roztomilý…
Co na závěr? Asi by to mělo být něco nostalgického, patetického, snad filosofického…nebo aspoň francouzsky : - )
Nemálo mě nic nenapadá…snad příště za rok…
