Voda
Tak si tak říkám, jestli má vůbec smysl popisovat každý den zvlášť. Pomalu, ale jistě se mi všechny strávené chvíle na vodě začínají slévat v jeden krásný pocit, že to prostě bylo skvělé. To je totiž přesně to, co člověku vždy zůstane: nevadí, že si nevybaví každý okamžik na chlup přesně, jde pouze a jedině o ten pocit, který v nás pak už zůstane.
Ve mně už provždy zůstane slastný pocit, který se vždy oživí při vzpomínce na těch pár dní, které se odehrály v měsíci červnu na konci 2.ročníku. Byla to krátká doba, stejně jako každá jiná, když jste šťastni. Měla samozřejmě i své mouchy... Například, když jsem zjistila, že pokud zapálím svůj prazvláštní vařič, tak zřejmě vybuchne celý kemp, nebo když se mi opětovně do barelu vylilo mýdlo. Anebo když mi celou noc intenzívně kapalo na hlavu i na nohy. Taky jsem skoro celou vodu sušila mokré oblečení jako pozůstatek z dvojnásobného cvaknutí. Ale tyhle maličkosti nesahaly ani po kotníky těm příjemným věcem, kterých bylo vskutku požehnaně.
Přestože se tut a tam projevovaly tendence separování některých účastníků zájezdu, ke konci jsme už fungovali jako jeden velký superorganismus, což se po příjezdu plně projevilo i na společné návštěvě zoo. To třeba platilo i pro večery. Snad pouze dvakrát se stalo, že bychom se večer společně nesešli u ohně a neposlouchali(ano, zámerně tady užívám sloveso poslouchat, protože málokdo se odvážil zpívat písničky, které ve většině případů neznal)krásný zpěv našeho pana magistra a nádherný(taťka mi zajisté promine)hlas Bětčin, který byl libí snad každému uchu nacházejícímu se v okolí táboráku.
Dokonce i vzájemná spolupráce mezi lidmi fungovala perfektně. Osobně si myslím, že jsem pár lidem zachránila život(nebo alespoň kůži) svým Panthenolem, ale to jen tak na okraj(já vím, samochvála smrdí, ale občas je třeba se pochválit;-).
Nečekaně jsme se obešli i bez větších ztrát. Nikoho jsme neutopili ani záměrně neztratili, nikomu se nic vážnějšího nestalo. Až tedy samozřejmě na ty spáleniny, které se podepsaly zejména na Pupim, který pak musel chodit až do konce v bílém tričku s dlouhým rukávem. Ale málem bych vlastně zapoměla na výbornou stravu, která nás vyjma Krumlova provázela všude. Její blahodárné účinky pocítil například Vítek(překvapivě i já, děkuji však Bohu, že ne tak silně jako on).
U mnoha lidí se prokázela velká obětavost a neuvěřitelná ochotata okamžitě bez reptaní pomoci. Sama jsem to zažila hned několikrát, zejména pak když jsem se cvakva a hned ke mně připlaval máš taťka, ale třeba i Martin, Vítek a Honzík. Odvahu nám všem zase ukázala Adélka Nováková, když se bez většího váhání jala zachraňování cizí uplavanou loď.
Ve výčtu všech zážitků bych tu mohla i nadále pokračovat. Ale už skončím, protože mě začíná bolet ruka. Přesto doufám, že stejně jako mně, tak i všem ostatním se při vzpomínce na těch několik úžasných dní vykouzlí na tváři úsměv. Proč? Protože jsme si to nemálo užili!!
