Chvalozpěv na cyklisťák
Moji milí, tohle byl pro mě tak nádherný týden, že musím hnedka na začátku poděkovat všem, kteří se o to zasloužili… panu profesorovi a vám všem za to, že jsem mohla těch pár dnů pobývat ve vaší skvělé přítomnosti, v neopakovatelné sportovní atmosféře, že jsem mohla být součástkou kolektivu, který mě úplně krásně obklopil a dovolil mi zapomenout sama na sebe a jen si užívat ten pocit, že k sobě patříme. Tyjo, vážně mě to vzalo...
Mám tu spoustu poznámek, takže se můžete těšit, že tu bude dloooohuý zápis, ale teď na mě nějak doléhá únava z orienťáku a smíchu, tudíž si půjdu lehnout (samozřejmě s Pink Floydama v uších, Vládíku) a budu strašně moc doufat, že až zítra sednu k počítači, budu mít ještě pořád v sobě to nadšení a nápady, abych popsala co se jen dá a abych nezapomněla na to, co se popsat nedá, hm...chápete, žejo? Raději jdu už vážně spát. AHOOOOJ!
………………………………………………………………………………………………………..
Ták, je neděle večer, devět dní od návratu domů a to se zdá už tak dávno. Měla bych si dělat francouzštinu(vypadá to, že se ji asi budeme muset začít vážně učit nebo co), nebo jít spát, abych byla na zítřek alespoň trochu odpočatá, jenže na nic z toho nemám náladu. Minulý týden mi vůbec nedopřál času na vzpomínání či psaní, naprosto mě pohltil školní, stereotypní, městský život, až v pátek, když jsem společensky oblečená a kulturně naladěná seděla v divadle Járy Cimrmana vedle Honzy, uvědomila jsem si, že před týdnem, zrovna tohle dobou, jsme spolu za nadšeného povzbuzování udýchaní a zpocení vyhrávali taneční maratón...V podstatě jsem většinu cyklisťáku prožila zpocená a udýchaná a proto vážně nechápu, jak se mi mohlo povést ztloustnout tam (za pět dní) o čtyři kila! Zvlášť vezmu-li v úvahu borovickou kuchyni, která nám opravdu ukázala nejedno tajemství (špagety s hořčicí, či švestkové knedlíky polité hnědým slizovitým bublinkovitým hlenem…). To je však také jediná výtka k celému areálu a pobytu, neboť malebné údolíčko, obklopené bukovými a borovicovými lesy, bylo prostě senzační. Předčilo mé představy (a že byly už předem hodně nadšené, může potvrdit třeba Monika, která musela můj entusiasmus snášet už 10.9. ráno u školy). Krásné veliké travnaté hřiště(mimochodem plné čtyřlístků), roztomilé (…) chatičky (o něž jsme hned na začátku hráli hru s hledáním klíčů, při níž jsem se brodila ledovým potůčkem), ale především krásné sprchy, ty se mi tedy opravdu líbily snad nejvíc…dostatek teplé vody(na rozdíl od Rakouska), to je po dni na kole k nezaplacení, představy sprch mi dodávaly sílu při supění do kopců… na první cyklistickou vyjížďku jsme se vydali hnedka první den, po ,,obědě“. Já jsem jela s holčičí půlkou naší třídy s pí prof. Patákovou, takže jsem měla to potěšení ji poznat hnedka na začátku. Nevím, jestli se hodí chválit tady učitele (co kdyby to četli???), ale ona je vážně skvělá. O žádné(m) jiné(m) tu už své názory psát nebudu. Ujely jsme 20 km, 2 prověřovací kopce… krásný výhled na krajinu, do níž pomalu přichází podzim, či teprve docházejí letní dny, zrají švestky, špendlíky, jablka a šípky a všecko je oranžové a zářivé proti nádherně modré obloze (za celý týden jsem neviděla mrak). Po návratu jsme hráli v lesním svahu hru na piráty, ovšem musím říct, že mně by se víc líbila bez čísel zato s běháním a chytáním, no, ale chápu, že by to asi bylo příliš nebezpečné…ale mnohem zábavnější…nebo mě možná jen naštvalo, že jsem vypadal dosti brzo a pak jsem místo hraní sbírala s Alešem bukvice. Poté jsme ještě s Honzou objevovali zákoutí areálu: hrazdy, houpačky, můstky a potok…Jinak každý se bavil, jak dovedl (soft, laktos, kytara…)(<=napište sem, co jsme dělali zrovna VY, pro-sím), ale šlo se spát relativně brzy. Má 1. noc - a pak i všecky ostatní - byla narušena vstáváním v 1:50, kdy jsme si přes pyžama navlíkly svetry a s drkotajícíma zubama jsme se vydaly po asfaltové cestičce k nástěnce, kde byly rozepsány trasy na následující den a kde jsme také občas potkaly různé jiné mžourající skupinky. Když jsme si vybraly, co se nám líbilo, zase jsme se rozespale loudaly zpět…všimli jste si, jak byly tou dobou krásně vidět hvězdy?? Ráno jsem se vzbudila dřív a tak jsem se šla projít, chytit na pařez na kopci smsku a neumíte si představit, jak tam bylo krásně. Slunce ještě nebylo vidět ale už ozařovalo stromy na protějším svahu, měsíc byl ještě zcela zřetelný, v údolí okolo chatek a bazénu se válela mlha a bylo naprosté ticho… Chtěla jsem si to ještě zopakovat, ale už nikdy jsem se nevzbudila dřív než Šárčiným velmi milým budíčkem. Každé dopoledne jsme hráli po skupinkách všemožné hry, z nichž mě osobně zaujaly nejvíce hnedka první den provazy (myslím, že s Martinem jsme si vedli dost dobře), nandávání duše od kola na sloup… pád důvěry, chození po kládách přes potok, prolézání pavučinou. Byla to skvělá zábava. Střelba mě taky docela bavila, ačkoli ne tolik jako orienťák, ale nejmíň mě bavil ( a taky mi nejmíň šel, zajímaná souvislost…) softball, jehož pravidla jsem přes veškerou snahu vůbec nepochopila. Po obědě jsme vždy měli volno, při kterém někteří spali, nebo odpočívali. Já jsem jednou stříhala Adélu, jednou jsme ležela s Vládíkem na trávě a omámeně poslouchala Pink Floydy ( Z těch jsem teď úplně mimo.), někdy jsem si četla nebo trávila svůj čas příjemnými rozhovory ve společnosti někoho z vás… Odpoledne nastával nejlepší program: kola. Musím přiznat, že mě to strašně baví! Užívala jsem si už svůj a Vláďův výlet do okolí Prahy ještě pře cykilsťákem, ale tady, prostě mezi váma a s váma to bylo boží! Úžasný! Skvělý! Báječný! První můj výlet byl k Máchovu jezeru, po lesních cestách i hezkých asfaltkách, s pí prof. Patákovou. Cestou jsme se stavovali v obchodě, kde jsem si koupila obrovský kus slaniny (to jsem si ještě myslela, že by mohl být někdy oheň…!) a vážně jsem měla v úmyslu ho dovézt až do Borovice, jenže poté, co jsme se v Mácháči vykoupali a vydali se na zpáteční cestu, přihodilo se pár událostí, které nakonec způsobily, že jsem netrpělivostí a vyčerpáním celou slaninku hezky za syrova snědla…Těmi událostmi míním samozřejmě Pepíkovo trojí píchnutí zadní duše, díky čemuž jsme se vrátili až dlouho po setmění…ale užili jsme si při tom TOLIK legrace, když jsme zoufale vyjížděli kopce a k domovu bylo ještě daleko, nebo když jsme (ve tmě vidíce sotva člověka před sebou) všichni křičeli ,,Pozor auto!“(které bylo samozřejmě vidět na kilometry daleko), nebo když nás Pepa ujišťoval, že to ještě minimálně jednou dneska dá. Večeři jsme jedli sami a alespoň já jsem tedy usnula jakmile jsem dolehla na palandu. Další den jsem absolvovala výlet na Ještěd. Ve skupince jsme byly s Katkou jediné svého pohlaví a přiznávám, že začátek trasy (kdy jsme tlačili kola lesem prudkou strání nahoru) trošku zviklal moje přesvědčení, že na to mám. Ostatně někteří pánové mi (nám) dávali dost jasně najevo, že si to myslí taky (vzpomenu jen na to povzdechávání za sebou, když jsem v kopci v písku a na kořenech slezla z kola a prostě ho vedla nahoru). Trasa byla občas pro moje trekové kolo vážně až moc terénní. Nasadili jsme mnohem prudší a stálejší tempo než den předtím, ale pokud se jelo po asfaltkách, moc mi to vyhovovalo. Trochu jsem se vyděsila vždy, když se na obzoru objevil cílový vrchol a už jsem si představovala jaké ještě ješitnosti a šovinismu budu muset být svědkem, ale cesta k vysílači byla lehčí, než jsem čekala. A, zase se už opakuju, fakt mě to strašně baviloooo. Downhill bych si možná taky užila, mít horské kolo s odpruženou vidlicí. Ale jinak byla cesta zpět parádní…30km, mírně z kopce, černý asfalt, kolo za kolem, tempo… Po návratu jsem se docela unavená zmohla už jen na krátkou, ale zajímavou procházku. V noci, když se šly holky napsat na trasy na zítřek jsem ale zjistila, že se mému bolavému tělu vůbec nechce hýbat a tak jsem jen poprosila Míšu, ať mě zapíše ke Šmídovi, samozřejmě kvůli slibovaným atrakcím na jeho trase. A skutečně – následující den jsem jela do Českého ráje, užila jsem si konečně pořádně rovných, hladkých, krásných asfaltek v perfektně rychlém tempu (takhle moc jsem si vážně ještě žádné sjezdy neužila). Je pravda, že tam byly i kopce nahoru, ale stálo to například za pohled na myšky, křečky, osmáky, činčily, krajtu a užovku(?) či za návštěvu provazové dráhy (sice jsem ji neabsolvovala, ale zato jsem si dala horké maliny se zmrzlinou a šlehačkou a to bylo fajn).Tenhle den mě vážně potěšil: krásná krajina, skvělé cesty, akorát dlouhé vzdálenosti, skvělí lidi, hm…Večer jsem zjistila, že Monika k nám do pokojíku (a téměř do mé postele) nastěhovala svoje ,,nemocné“ kolo, každý se zkrátka nějak baví. Šla jsem ke klukům na Červeného trpaslíka. Poslední den byl věnován soutěžím. Biatlonu, orienťáku, mezitřídním zápasům ve fotbale(vyhráli jsme my) a v softu (nevyhráli jsme, no a?), lezení po stěně.Zábava. Jojojo. Samozřejmě, ještě jednou zmíním svůj nejsilnější zážitek: taneční maratón. Uf! Na to jen tak nezapomenu - opravdu to bylo s vypětím všech sil a ten pocit, když jsme Petra s Aničkou při předposledním kole konečně předběhli, neumím dost dobře popsat. Pak jsme proběhli cílem a zhroutili se do mokré trávy, pod zářící Labuť a Mléčnou dráhu a nechali jsme si gratulovat a poplácavat se a dávat napít a bylo to supeeer. Navečer jsme se po tanci ještě chvíli věnovali hře na kytaru a zpěvu a pak jsme šli spát. A to jdu právě teď udělat i já. Je skoro půlnoc (zítra ráno mám dvouhodinovku…biologieee) a jsem unavená a mám teď hlavu rozjitřenou vzpomínáním, takže než ji uklidním ještě to bude taky chvíli trvat, asi si na to pustím něco do uší (co by to mohlo být?)… Ještě si vybavuji cestu domů, kdy jsem se koukala na nebe, kde se stahovaly mraky a taky si vzpomínám, jak ošklivě šedivě působila Praha bez stromů a mlhy a slunce…to byl skutečný konec prázdnin.
Omlouvám se za všecko, co jsem zapomněla napsat a co je přitom jistě důležité. A děkuju vám, vážně dík. Myslím, že nás to hodně dalo dohromady, je mi líto, že jsme tam nebyli úplně všichni, Adélo, Lex a Evo. Obzvlášť jsem strašně moc ráda, že jsem poznala Andreje a Katku(se kterou jsem byla ve skupině i na všech výletech), tyjo, je skvělý, že jsou s náma ve třídě!!!!
