Jarňáky 2007
Ták, vážení, není to už trošku stereotyp, že sem píšu stále jenom já (jen malá otázka na zamyšlení, samozřejmě vás do ničeho nenutím)? Letošní jarňáky.Četla jsem si svou loňskou recenzi a docela mě překvapilo, jak jsem to celé tentokrát vnímala jinak...loni ještě nevinní druháčci a jak to šíleně uteklo...(Myslím, že sem i časem napíšu nějakou tragickou úvahu nad blížící se maturitou a ubíháním života.)
***Po minulých zkušenostech jsem si s sebou vzala štrůdly 4, ale přesto zmizely ještě daleko před hranicemi (také díky tomu, že za mnou seděl Triplex). Seděla jsem s Vítkem a především také s jeho mastičkou na klouby, která smrděla úplně hrozně a proto jsme velkou část jízdy strávili tím, že jsem se snažila dostat co nejdál z jeho dosahu, taky jsem hráli kdo zhasne světlo jako poslední, už jsem si myslela, že mám vyhráno(když mi Víťa držel ruce a já jsem ho zhasínala nohou), ale on pak nasadil do boje ještě tu mast a to prostě nešlo.Cesta byla dlooouhá a pomalá, když jsme jeli dvacítkou po okresních sliničkách nebo stáli v zácpě a tak jsem dorazili až za tmy. Pan profesor se vydal zjistit informace a ty o počasí rozhodně nebyly příznivé, přesto mě ale neopouštěla víra, že mít smůlu dva roky po sobě prostě není možné... Po vyložení, naložení a znovuvyložení všech věcí jsme si začali rozebírat pokoje, což se také neudálo úplně hladce, neboť páry, které chěly samostatný pokoj, byly čtyři, zato takové pokoje jen tři. Muselo se dramaticky losovat, pánové to odvážně nechali na svých partnerkách a "vyhrála" Fí, která tedy s Martinem získala čtyřlůžák se záclonkou místo dveří. K večeři každý dostal kus (doslova) špaget, posypaný parmezánem... U kluků se něco promítalo, ale docela unavená jsem šla už do postele, u nás v pokoji jsme chtěly spát už všechny, ale přesto jsme ještě třičtvrtě hodinky čekaly, než se k spánku připraví i Terka.
***Ke snídani mikroskopicky tenký chleba a pak už známou cestou na svah...to jsme se ještě všichni báli přijít pozdě, neboť jsem měli v živé paměti scénky za pozdní příchody, které se ovšem letos nekonaly, což mě mrzí, protože jsem byla všude včas. Johanka začala být nějaká nemocná a to mi spolu s vytrvalým sněžením docela zlazilo náladu, nehledě na to, že jsem ještě ani nebyla pořádně rozježděná...už jsem se těšila na večer. K večeři byly zajímavé klobásy, pak jsem hrála se Zuzkou speciální upgradované piškvorky a BANG! a další zábava probíhala individuálně, neboť hlavní organizátor společenských her byl zcela pohlcen virtuálním světem. A tak se všichni bavili po svém, což mělo za následek například zabavení vodní dýmky... Pomáhala jsem Adéle vymýšlet milostný dopis jejímu bývalému klukovi a hrála na kytaru, spát jsem šla v jednu, jako poslední z našeho pokoje (což se mi vůbec nestává často, ale letos jsem se ke svému velkému údivu skoro vždy plížila na pokoj už potmě, připadala jsem si jako velká rebelka).
***Ráno jsem si ale pokaždé bolestně uvědomovala, že na takové ponocování nejsem zvyklá, usínala jsem v autobuse, kde třetí den jela několikrát za sebou Pohoda (zatím ještě snesitelně nahlas). Lyžovala jsem chvíli se Šárkou a vážně jsme si užívaly osmičku, i přes mlhu a odpolední deštík. Šla jsem taky na chvíli na běžky. (To hryzání svědomí, abych je nevezla zbytečně...) S Vaškem jsme vystoupali asi 30 metrů převýšení k romantické zasněžené a zamčené kapli sv. Jakuba, což byl tak akorát výlet, abych si mohla říct, že to stačí, svezli jsme se dolů a šli se dívat do autobusu na Účastníky zájezdu. Cestou domů jsme se stavovali v obchodě, koupila jsem Johance, která byla celý den doma, Pringles(ok, sobě (hlavně) taky...). Večer bylo kuře s rýží a kuličkama(ze včerejších klobás?), další z nezapomenutelných jídel. Chvíli jsem hrála mikádo a četla si a pak se odebrala podívat se, kde se kalí, abych skončila u kluků na pokoji a pila svou první (no a?) vodku s džusem a Malibu. Pokročilý večer mě dále zanesl zase dolů, kde byli opět Heroes, ale taky tři kytary a tak jsem tam zůstala, asi do dvou.
**Next day, Johanka stále doma, Aleš také zůstal v důsledku včerejší noci a Jitka kvůli kolenu. Cítila jsem příjemné namožení snad všech svalů v těle a těšila se na další carve, ale tak někjak zvláštně sněhopršelo a to mi zkazilo nadšenou náladu. Po "obědě" dokonce foukal takový vítr, že jsem s ním v zádech mohla jet i do kopce, dolů z kopce to ale nic příjemného nebylo a tak jsme skončili už v 13:30 a poté se někteří z nás vydali do bazénu, zbytek spát a já a Zuzka (J.) konečně uskutečnit svůj loňský plán... Výprava k jeskyni, které si nebylo možno nevšimnout cestou k naší chatě. Vydaly jsme se podél potoka, prošlapávaly panenský sníh - průzkumníci, kteří vstupují do míst, kam ještě lidská noha nevkročila (alespoň od té doby, co nasněžilo). Občas nám pod nohama ujela suť, občas tam byl led, občas voda a skoro vždy by měla nepotornost za následek zřícení se do vody nebo dlouhý pád na kamení. Došlo nám, že se k jeskyni asi nedostaneme, žádné cepíny jsme s sebou neměly a času do setmění ubývalo...ale přesto jsme nebyly na jen tak nějaké procházce. Objevily jsme totiž nádherný vodopád s několika kaskádami a bleděmodrou tůňkou, zařízlý hluboko do strmého kaňonu... Abychom se dostaly až k němu, musely jsme přeskákat potok po kluzkých kamenech, ale náš triumf stál za riziko. Chvíli jsme házely žabky a pak jsme se ještě vydaly podívat se na vodopád více ze zhora a bály se, že jestli nás uvidí někdo z chaty, jak visíme na skále, budeme mít zakázáno další den lyžovat (ale už jsme zase věděly, kde bychom takový den strávily). Na úzké římse jsme se občerstvily rozinkami a obsahem mojí placatice a vydaly se ještě kus do svahu, než se začalo smrákat. Uhúú, skvělý pocit potom. Chvíli jsem si před večeří lehla do poslele(na našem pokoji se předčítala Sofiina volba), opravdu unavená, ale rozhodnutá, že si ani tento večer nenechám ujít. A stál za to - souboj v pantomimě je zajímavý a slovy nepopsatelný zážitek. je mi líto, že si nevzpomenu na všechny věty(dopiště je sem:-)), ale v paměti myi zůstaly jen škorně, které uhodl baron, potom naše záludná architektonická věta a pak věta, jíž jsem předváděla já s Pepou : Šovinistický gastroenterolog defragmentoval pylorický sfinkter...použili jsme fonetickou podobnost fragmentu a fraku, pyl, jímž se živí včely, enter na kláívesnici...bylo to vážně skvěle kreativní. Před spaním jsem ještě zvládla duel v pexesu, komunističtí předáci mě bavili, ale mnohem víc jsem byla uchvácena dravci, především puštíkem a sovími mláďátky...hůůů. Zase jsem šla spát z našeho pokoje poslední a zas si to ráno vyčítala.
***Opět nehezké počasí, ale lyžování supééér. Před večeří (kapsa plněná šunkou) osvěžující spánek s mp3(Zuzana Navarová), poté hry, jak jsem si pamatovala z loňska: kanec kanec bejk bejk, mašinka, evoluce (v této chíli odešla velká část lidí rozvíjet zábavu soukromě na pokoje). Zase byla chvíli kytara, povídala jsem si s Kristýnkou, pak chvíli s panem profesorem a pak jsem šla na pokoj, kde se v mojí nepřítomnosti asi dály zajímavé věci, podlaha byla politá, nálada uvolněná...chvíli jsem hladila Vládíkův odevzdaný (trochu malátný) obličej a když kluci asi ve dě odešli, usnula jsem.
***Ráno vypadalo na pěkné počasí(+ prašan na freeridy), ale během den se to zkazilo, odpoledne už byla sjezdovka plná boulí těžkého sněhu, bylo málo vidět, sněžilo. Šla jsem na běžky (do Warthu a zpět), když jsem se vrátila celou společnost ovládala tlumená panika z rychle se šířících neurčitých fám o odjezdu o den dříve - naštěstí nám všichni prý vyšli vstříc (i řidič? fakt?) a tak jsme mohli zůstat podle plánu, pouze s malým omezením vztahujícím se na ráno odjezdu...
*** Z tohoto dne jsem si neudělala žádné poznámky a tak vzpomínám zda se na sjezdovce stalo něco speciálního...kromě koulování u oběda mě nic nenapadá, užívali jsme si jediný den slunce (obzvlášť Kristýnina tvář), ale většinu dojmů mám až z večera. Nejprve jsem šla ještě jednou se Zuzkou zdokumentovat náš výástup a pak se zapojila do programu, který se dlouho rozjížděl skvělými (části těla na zemi, kreslení na záda, parlament) i infantilními (blbec...) hrami až se přehoupl v tanec a v soukromé večírky na pokojích i chodbách s mnoha překvapivými závěry...loni jsem nepsala kdo s kým - a přijde mi fér, že to nenapíšu ani letos, ačkoli tentokrát nemám žádné osobní důvody. Perfektně jsem si zatrsala, Martini mi chutnalo, pobavila jsem se, popovídala si a překvapilo mě, že je tak brzo ráno a já musím nastoupit službu v kuchyni, která byla...(snad jsem to z minula pozapomněla)příšerná! Ještě mi taky zbývalo si zabalit - kdo by dbal rad zabalit si už v předvečr odjezdu?, najít všecky svoje věci, připravit snídani zámožným turistům, oblíct se, uklidit... A poté, konečně! vytoužený odpočinek, okamžité hroužení se do hlubokých snů o obloucích v klidném autobuse...
,,Aaa, vidím, že už zabíráte, tak to trochu rozjedemééé!" Zamteně jsem (a né sama) nadskočila a dřív než jsem se stihla zorientovat a zeptat se, co se děje, vyřítil se do mých unavených uší řev o kostlivcíh (co vypijou to proteče) a v následující pauze pak opravdu ďábelské prohlášení ,,Zaručený způsob, jak se nevyspat je hlasitá hudba a..!trochu chladu, takže přimrazíme!" A do dalších Kabátů navíc ještě větrání...nenáviděla jsem ho (řidiče), myslím, že to byla sice nízká a podlá pomsta ze probdělou noc, nicméně naprosto zdařená...promrzlí, unavení a nasraní do nejvyšších mezí jsme nadávali nebo zatínali zuby a byli jsme úplně bezmocní... Ovšem stejně jsem pak většinu cesty prospala, zvláštní sny. Všecko uteklo tak rychle, cestou jsme si s Vítkem povídali, co asi bude doma a jak se nám tam nechce a myslím, že dobrým závěrem mého vyprávění by mohla být věta, kterou prý jistě řekně Víťova maminka ,,Už se laskavě vrať zpátky do reality!"
Nefunguje mi korekce chyb, tak je, prosím, případně opravte, dík a dobrou noc.
