.
Achjo. Lidi, taky to cítíte? Nebo jsem sama a pocitem, že mi něco důležitého chybí a uniká? Co se týče maturity, myslím, že to prostě nějak dáme vesměs všichni, holt to bude asi dost stres, ale to k tomu patří, dokonce by si to měl člověk podle názorů některých lidí starší generace užívat. Já se na ten den navíc jistým masochistickým způsobem vlastně těším, a hlavně na tu volnost po tom. Ačkoli nevím, zda s ní nepřijde i prázdnota a stesk po věcech tak nečekaně rychle minulých.
Sleduji v posledních dnech svou lenost a kromě toho, že se tím bavím, taky mě to trochu trápí a říkám si, že takhle to v životě nepůjde, pokud to chci někam dotáhnout, jak se říká. Trochu nadšení by to chtělo! A místo toho pociťuji jen únavu a touhu, aby to už co nejdřív skončilo. A to mě štve. Začíná nádherné jaro a jsem mladá a měla bych, sakra, přeci umět nedovolit maturitě, aby zkazila mou životní pohodu. Docela souhlasím s Johankou, že možná to je ten pravý důvod, proč nám to dělají, tu maturu, tu ,,zkoušku dospělosti“. Zkrátka nás to má naučit třídit věci ve svém životě a upřednostnit ty doopravdy důležité, vždyť takových zkoušek nás ještě čeká… A kdyby měl být člověk před každou v takovémhle stavu… Já si myslím, že žijeme jen jednou. A život je tak strašlivě krátký. Máme čtvrtinu (optimisticky) za sebou.
Úúúú. To je to, co na mě teď najednou sedlo, myslím, že to není nijak neobvyklý pocit a že ho má každoročně spousta maturantů. Je to vlastně dost ohrané klišé. Já vím! Přátelé. A proto to píšu právě vám, kteří mě teď snad chápete a kdyby ne, no tak to nevadí, protože stejně budeme všichni za půl roku začínat zase znova každý někde jinde. Ještě jednou naposledy budeme v první třídě.
Kolik nových začátků nám ještě bude dáno? Kolikrát se lze loučit, aby to duše vydržela, odvykat si na příjemné a zažité prostředí a vrhat se do neznáma? Co s načatým životem?
