GVP | 3.D

HOVNO PLUJE

Hoří-li hovno, jedná se o umění. Pluje-li však výkal, pluje-li navíc kanalizační trubkou, a dokonce pluje-li směrem k čističce, nejde v žádném případě o literaturu. Je to syrová, každodenní realita. Co každodenní - mnozí z nás k takovému jevu přispějí i třikrát denně. A nevíme o něm nic.

Nerad bych se dotkl konkrétních osob, proto žádná jména. Významná zahraniční návštěva navštívila prezidenta České republiky na Pražském hradě. Na počest vzácných hostí byla uspořádána hradní recepce. Jídla vysoce strukturovaná, dlouho a pracně připravovaná, dle přísných estetických zásad na talíře a talířky naaranžovaná. Od pohledu umělecké dílo na talíři, systém s mimořádně vysokou uspořádaností. Entropie blízká nule.

Člen zahraniční delegace se krátce po posledním chodu uchýlil na hradní toaletu a potvrdil, že i politik globálního významu je jen mašina, která pozře vysoce strukturovanou krmi, po pohlcení ji v útrobách rozemele, stěnou tenkého střeva z ní vysaje vše výživné a opačným koncem těla, než se do politika ono vysoce strukturované jídlo dostalo, pak vyvrhne něco nestrukturovaného, páchnoucího, nevábného a s vysokou entropií. Hovno.

Politik tak učinil, spláchl a vrátil se k neformální státotvorné debatě. Exkrement, nevalně strukturovaný, leč stále ještě celistvý, však zahájil svou první a poslední cestu ke konečnému řešení. Jeho entropie rapidně stoupá, už v hlavní trubce hradní kanalizace existuje jen jako hnusný hnědošedý zákal ve vodě promíchané ještě dalšími frekventovanými složkami obsahu kanalizačního potrubí. Jsou stejně osobní a mají stejně intimní vazbu k naší lidské identitě jako fekálie. Jde o prezervativy, platební karty a osobní doklady.

Nejdéle za hodinu je na místě, kde se jeho entropie přiblíží k jedné, kde skončí jeho tuzemská pouť. Hrad je totiž blízko Bubenče, kam do centrální čističky směřuje devadesát šest procent pražských splašků. I z nejvzdálenějších míst Prahy výkal do Bubenče doputuje nejdéle čtyři a půl hodiny poté, co opustil svého autora. Ústřední čistírna odpadních vod v Praze 6-Bubenči (ÚČOV) je gigantický stroj typu "jednotný systém". Do čističky přitékají nejen vody z domácností a fabrik, ale i dešťová voda z městské kanalizace. Jiné její technologické označení (popisuje proces čistění) zní "mechanicko- biologická čisticí linka".

JAKO CIVILIZACE

Římská Cloaca maxima (stoka největší) je nejslavnějším historickým kanálem, planetárně nejproslulejším důkazem, že již za starých Římanů lidé ve městech nechtěli, aby jim vlastní výkaly a splašky hnily u prahu. Kanalizace je stará jak naše civilizace. Trvalo ovšem až do počátku minulého století, než si lidstvo uvědomilo, že jsou-li jeho výkaly kanalizací odvedeny někam do řeky, kde nejsou tak na očích, stále páchnou a nezdobí.

Teprve v devatenáctém století si městská populace připustila, že co do vody na..., měla by z ní nakonec zase vytahat. A tak roku 1893 byl přijat projekt centrálního kanalizačního systému města Prahy, svedeného do Bubenče, poté začal být budován a propojován a v roce 1906 slavnostně v provoz moderní čistička uvedena. Hned vedle ní (dnes historicky chráněné a statem muzea obdařené) stojí na Císařském ostrově ta dnešní čistička, kterou spustili v době květinových dětí - v sedmašedesátém.

PRVNÍ VAL

Voda je krásná na začátku procesu, kdy teče ze Želivky či Káraného a pak z kohoutku či sprchy. Když přiteče z celé Prahy samospádem na vstup bubenečské čističky, krásná opravdu není. Je to ohavná hnědočerná tekutina, lejna amalgam, ve kterém v bludném roji bloudí gumoví svědci našich nocí vášně, plastové karty toků našich peněz, občanky a menstruační vložky. A její chemický rozbor, co všechno obsahuje, najdete na webu www.pvk.cz.

Šneková čerpadla, stroje až archaicky působící svou monotónností, čerpají vodu vzhůru, do výše asi čtyř metrů, aby se i v bubenečské kotlině a na ostrově mohla v areálu čističky voda pohybovat samospádem. Výkal ve směsi splašků, vyčerpaný do čtyřmetrové výše, začíná svoji technologickou pouť k nejvyšší entropii.

První zastávkou, která vodu čeká, nazývají odborníci lapač štěrku, pro přemýšlivějšího člověka lze pak tento sofistikovaný systém (hrubé síto spojené se sedimentačním procesem zajištěným grafitací) nazvat zrcadlem marnosti peněz. Jsou zjevně jen balastem, kamením našich životů. Kromě šutrů totiž už tenhle první stupeň čistírny, lapač štěrku, odfiltruje kreditní karty a vůbec všechny formy "plastových peněz", které z Prahy připluly. Na jednom čtverečním metru vysypaného štěrku z odštěrkovače jsem jich napočítal pět. Zde končí svou pouť pobytem ve vodě zničené umělohmotné klíče k našim penězům. Jsou pravidelně odváženy spolu se štěrkem a pískem (bubenečská čistička jich vyprodukuje dvanáct a půl tuny denně) na skládku.

První překážkou výkal, byť ve vodě rozředěný do naprosté anonymity, projde hravě, takže hovno pluje dál.

OSOBY A OBSAZENÍ

V "továrně ÚČOV" pracuje sto osmdesát lidí a je nad možnosti cestopisu výkalu popsat nějakou sociální strukturu fabriky, napsat, "jaká je to dobrá parta". Jediné, co o nich platí bez výjimky, je, že mají proti jinde pracující průměrné populaci výrazně vyšší odolnost proti bakteriálním infekcím. Čistička je plně mechanizovaná, ale výpary fekálií celé Prahy se bacily jen hemží - takže se u lidí vytváří spontánně vyšší imunita. Přesto je fabrika označena za rizikové prostředí ...

Čistička nemá "padla", jede nonstop a přes špičky průtoku mezi desátou a jedenáctou dopolední a kolem jedenácté večer je na provoz prostě nutný stálý počet lidí bez pauz.

Pan ředitel je Inženýr jak z Párala. Řídí svůj STROJ počítačem. Technokraté jsou management firmy a nelze o nich říci nic jiného, než že jde o management gigantického STROJE, který je jako správné technokraty okouzluje a fascinuje ani ne tak tím, jak pěkně čistí exkrementy a chrání přírodu, ale spíše tím, jak funguje. A s výkaly do styku přicházejí pouze výjimečně.

Labák je svět sám pro sebe celkem bez ohledu na to, v jakém pro vozu je začleněn. Laboratoř čistírny především není součástí čisticího procesu, ale jejím kontrolním mechanismem, hlídacím psem. Přichází do styku jako každá laboratoř na světě se vzorky.

Ti, co teoreticky skáčou kolem hovna, dělníci čističky, jsou z mého úhlu pohledu strojníci. Nedělají žádnou špinavou práci. Neviděl jsem nikoho vidlemi kydat nečistou hmotu, stokou se brodit, lopatou výkaly odhazovat. Pokud někdo něco dělal, pak obsluhoval, seřizoval, kontroloval či opravoval nějaký stroj. Není to čistá práce, ale žádná hrůza. Případně řídil auto - nákladní. Hlavními hrdiny čističky totiž nejsou lidé, ale tvorové mnohem, mnohem starší.

VODA MÁ ROZPUŠTĚNÉ VLASY

Když voda projde prvním lapačem štěrku, čeká ji zlatý hřeb zbavování lidské špíny. Toto zařízení sluje česla a to, co z vody odstraňuje, se nazývá shrabky. Česla jsou hřebenem vody, češou její městem pošpiněné vlasy. Vypadají jako obří pláty gigantické pily naskládané na sebe. Rotují, pomaličku a neznatelně stoupají, vždy jeden je ten nejvyšší a u něj se shrabují shrabky. Voda jejich sítem prosakuje. Posezení u pásu, který shrabky odvádí, je inspirativní. Jádrem špíny města jsou slupky z ovoce a zeleniny, občanské průkazy, kondomy, vložky a cáry toaletního papíru. Česla zachytí prakticky vše, jen kondom občas proklouzne. Sex je nejhlubší silou naší psychiky a kondom si kousek té síly snad nese v sobě i přes zuby česel.

Proč právě občanky? napadne každého, kdo stojí u hromady shrabků padajících do odvodňovače. Že by tolik Pražanů mělo potřebu okázale se rozloučit se svou identitou či tímto státem? Že by demonstrativně spláchli průkaz občana České re publiky do WC? Za pravděpodobnější zdroj tohoto typu odpadu ve shrabcích považuji zlozvyk nošení v kluzkých pouzdrech v zadních kapsách džínsů.

Výkal, stále rozpuštěn, však samozřejmě nezaregistruje česla ani v nejmenším. Hovno pluje dál! Hravě projde i lapačem písku, provzdušňovanou nádrží, kde se usazují poslední zbytky těžkých mechanických nečistot pocházejících především z městských kanálů odvádějících dešťovou vodu. Pak - poprvé v celém procesu - naše lejno přichází o kus své pravé podstaty. Ta část čističky se jmenuje usazovací nádrž.

V usazovacích nádržích se usazují hustší a těžší kousky plující v nechutné hnědé břečce, která vytéká z česel a jež kdysi byla vodou. Tyhle kousky nejsou jen nejmenší částečky toaletního papíru či z drtičky odpadu vyhozené a spláchnuté slupky od brambor. V tom kalu, který v usazovacích nádržích vzniká, už svou pouť končí i část toho, co bývalo našimi lejny. Pomáhá jim v tom srážedlo - síran železitý, který do nádrží přidávají. Voda se nechává usazovat, kal odspodu nádrže (primární kal) putuje do směšovací jímky a to "čistší shora" samospádem teče dál. Je ochuzeno, ale většina hovna ještě stále pluje dál!

VZDUCH JE ŽIVOT

Mnohem větší problém pro něj nastává právě zde, v tomto (klíčovém) bodu čištění. V "aktivačních nádržích s jemnobublinovými aerátory". Méně paskvilně jde zařízení nazvat nádržemi, ve kterých bydlí bacily, prvoci a jiní jednobuněční hnusíci a žerou, žerou a žerou naši lidskou špínu. Nestrávené zbytky našich jídel, ušlechtilá vína prošlá našimi ledvinami. Jde o běžné hnusíky známé z přírody ze zahnívajících louží, kde se po povodních kultura obnovila sama. Jen v aktivačních nádržích bydlí v mimořádně vysoké koncentraci. A aby se měli dobře, tak jim do vody pracovníci čistírny v souladu s vědecky sledovanými potřebami breberek k zajištění jejich maximálního komfortu foukají vzduch.

V aktivačních nádržích probíhá nitrifikace a denitrifikace. Aerobní bakterie a další jednoduché organismy mění náš biologický odpad, to, co z nás vyjde, na jednodušší a jednodušší sloučeniny. Náš exkrement ztrácí poslední zbytky identity. Amoniak mění nitrifikující bakterie na jednodušší dusičnaté sloučeniny, denitrifikující bakterie - třeba Paracoccus denitrificans - pak mění jednoduché sloučeniny dusíku až do forem, kdy se nejproblematičtější prvek biologického odpadu odvětrá do vzduchu. Ochranáři, v klidu, nejde o znečišťování, ten dusík tvoří "od přírody" většinu zemské atmosféry. Entropie hovna se však limitně blíží jedné, jde o úplnou destrukturaci.

Sekundární "dosazovací" nádrže ukazují lidský nevděk v plné nahotě. Zatímco v předchozím stupni čističky - v aktivačních nádržích - se pracovníci o bacily starali jako o vlastní, zde, v dosazovacích nádržích, se jich naopak snaží zbavit. Nechávají jejich těla usadit, voda překapává do okapů kolem nádrže (teď už ji čeká jen ceremoniální vypuštění na svobodu, do řeky) a chudáci bacily u dna musí znovu do práce - čerpadla je tlačí zpět do aktivace, aby žrali a žrali a žrali to, co z nás vyšlo. Ty přebytečné - říká se tomu sekundární kal, ale nejde v podstatě o nic jiného než o využité a momentálně přebytečné bacily - tlačí potrubí do jímky, kde už čeká primární kal.

VODA MÁ POPELEM POSYPANÉ VLASY

Cesty kalu z jímky jsou jako cesty křesťansky orientovaného hříšníka po smrti: pěkně do teplíčka! Putují totiž do vyhnívacích nádrží, kde má z primárního (kousků našich nečistot, vlasů, malých útržků toaletního papíru a vložek) a sekundárního kalu (často ještě živých roztomilých tělíček prvoků a améb, které jsme nestoudně využili v aktivačních nádržích) vzniknout bioplyn. A k tomu je potřeba teplo, neboť na počátku bylo teplo.

Současný nejlepší odhad datuje vznik života do doby před 3,85 miliardy let. Nejstarší mikrofosilie jsou datovány do období před 3,5 miliardy let - tvor Archaeophaeroides. Byl bakterie, asi bezjaderná. Skupina označovaná jako Archaea, kam patřil, "žere" podivné věci a ještě podivnější produkuje. Je rozdělena do tří skupin, dobře definovaných Crenarchaeota (ty žerou síru) a Euryarchaeota, a dosud zpochybňované skupiny Korarchaeota. Mezi Euryarchaeota patří organismy produkující metan (Methanobacterium, Methanococcus).

V roce 1982 byl objeven v Tichém oceánu v hloubce 2600 metrů primitivní organismus Methanococcus jannaschii. Studium genetické informace v jeho buňce ukázalo, že jde o třetí základní formu života. Žije dodnes. Metan umějí produkovat rody Methanobacterium, Methanococcus a Methanosarcina.

HOVNO PŘECE JENOM HOŘÍ

Jen o trochu starší bakterie, a navíc příbuzné těm nejstarším organismům naší planety jsou ty, co se vyskytují na konci jeho cesty v kalu z původního exkrementu ve vyhnívacích nádržích. Vyrábějí bioplyn. Mají k tomu teplo (asi padesát pět stupňů Celsia) a personál dbá, aby je v mohutných trubkách a obřích nádržích neofoukl kyslík, který nesnášejí. Bacily mají radost a produkují bioplyn. To je směs asi 2/3 metanu a 1/3 oxidu uhličitého s malou příměsí dusíku, vodíku a sirovodíku. Bioplyn ve vrstvě vlahého kalného hnusu, uzavřeného před kyslíkem, kde jeden bacil požírá tělo jiného, vývojově mladšího bacilu, přičemž tělo toho požíraného bacilu vyrostlo z nestrávených zbytků oné hradní recepce prošlé nejdříve tělem nejmenovaného politika a pak kanálem. Nad vrstvou hnusu se usazuje bioplyn, a jak je ho víc a víc, zvedá na kolejnicích střechu vyhnívací nádrže. A průběžně z něj plyn čerpají, ten (přes filtry) jde do teplárny a elektrárny. Jedenačtyřicet tisíc krychlových metrů za den.

Jeden metr krychlový surového bioplynu má přibližně stejnou výhřevnost jako 0,55 kg lehkého topného oleje. Čistírna je tepelnou energií plně soběstačná, proudu si vyrobí asi 75 procent. Počítač pana ředitele, kterým řídí továrnu na zvyšování entropie exkrementu, je poháněn elektrickou energií vyrobenou v průběhu jeho likvidace z toho hovna, a to za aktivní účasti starohorní bakterie.

Vyhnilý kal není název punkrockové skupiny, ale hmoty, která se poté, co starohorní bakterie vyžerou z těl svých mladších kolegyň veškerou energii a přemění ji v metan, vyčerpá z vyhnívací nádrže do ždímačky a ze ždímačky, obřím strojem, který při práci působí dojmem, že defekuje, nakládá na náklaďáky a odváží na skládku. Dva tisíce kubických metrů, to jest sedmdesát devět tun, denně. Za první republiky si z historické čističky odváželi mělničtí zemědělci kal na pole - je to nesmírně úrodná substance, hnojivo. Dnes však máme přísné hygienické normy. Kal nesplňuje bakteriální limity a bacily pozabíjet by sice šlo snadno, ale hnojivo by to tak prodražilo, že by na ně naši zemědělci neměli. Tak jde na skládku.

VODA SI NA NÁS STÝSKÁ

Když se voda na výpusti bubenečské čističky konečně dostává na svobodu, do Vltavy, je "od oka" čistší než ta v řece. Za vteřinu se očištěno osvobodí čtyři a půl kubíku vody, když ne krásné, už zase alespoň hezké. Hodnoty "neviditelného" znečistění vody jsou vyšší než v řece, ale nejméně řádově nižší, než když do čističky přitekla. Jde o látky, které se rozptýlí ve vodě a pak budou v řece "přírodně" využity - zkonzumovány - stejnými, leč divokými hnusíky, kteří se pěstují v aktivačních nádržích.

Čistička samozřejmě produkuje problematický odpad - plastové obaly našich občanských průkazů snadno neshnijí. Ale co se vody týče: Je až fascinující, že se v Městoříši Praze každý večer vydělá nejméně jeden milión dvě stě tisíc lidí, spláchne, ta voda proteče čističkou za čtyři až šest hodin a vyteče do Vltavy v takovém stavu, že se přírodě nic zlého neděje.

Tak Fajo, kdy budes mit dalsi referat? :)