Horyyyyyyyyy
S hlavou i srdcem ještě plnými vzpomínkami usedám ke klávesnici, abych napsala zatím jakž takž čerstvé dojmy. Nemám vůbec šanci zaznamenat všecko - dokonce je to tak, že mnoho zásadních věcí určitě zapomenu, tak vás prosím, abyste mi to odpustili a abyste sem svoje zážitky dopnili ! ! Ať to tu trochu víc žije.
První den. Brzké a nedočkavé vstávání, prázdniny před sebou. Úplně typicky jsem ve spěchu zapomněla doma kartáček na zuby. Zato u autobusu jsem byla s předstihem, což bylo ale nakonec stejně jedno, protože Očko si nechal doma pojištění a tak se pro něj pěkně metrem a autobusem do Kunratic vracel, čímž se odjezd značně odsunul. Jakmile se autobus rozjel, zmizela polovina mých jídelních zásob, včetně opatrovaného štrůdlu, ale byla jsem ráda, že se snědl a nemusela jsem ho mít na svačinu na sjezdovku ještě za tři dny...jako třeba Monika svoje řízky. Když chtěl Aleš vědět, kdy asi dorazíme do cíle a jak dlouho cesta potrvá, dostala se mu od pana profesora pouze šalamounská odpověď: ,,Se Standou? Ten jezdí jako drak." cesta proběhla dobře, nikomu se - pokud vím - neudělalo špatně a těsně před cílem nás už lákaly západem slunce ozářené vrcholky Alp, které jsme takto osvětlené měli spatřit zase až při zpáteční cestě, jenže to nikdo netušil, takže jsme se všichni strašně těšili. Byla už tma, když jsem vyložili všecky věci a začali se hádat o pokoje. Někteří chtěli dveře nebo alespoň okna, jiní zase víc soukromí, možná, že někdo zatoužil i po více než dvou stěnách... Ti, co tu už byli měli velkou výhodu, že přesně věděli, kde je to nejlepší a hnedka si to zamluvili, takže na naší třídu vlastně zbyly 4 pokojíky...2 po osmi postelích, 2 po čtyřech. Před večeří - byly špagety, jestli si dobře vzpomínám - jsme dostali první pokyny Šmídova řádu : na sjezdovce minimálně po třech, za pozdní příchody předem neznámé tresty, první jdou do sprch holky, rady a doporučení ohledně drog, alkoholu a sexu, služby v kuchyni atd. Večer se hrál Martinův Twister, načaly se první láhve u příležitosti oslav Pepových narozenin a snad probíhaly i nějaké další hry a akce, ale na to si vůbec nevzpomínám, neboť jsem byla unavená cestou a šla celkem brzo spát.
Druhý den. Snídaně byla ještě kompletní, zásob plno...čaj, dokonce i kakao. Hurá na svahy! Uvítaly nás svěžím jitrem, krásně upraveným sněhem...aaaa...chci zpátky! Moje vzpomínky na druhý den už dost splývají s ostatními dny, ale vím, že to bylo zkrátka bezva, po návratu šlo několik nevyčerpaných lidí na běžkya po večeři se všichni kromě 2.D zapojili do her jako např podlézání koštěte a přesouvání židlí. Čest naší třídy zachránila Míša, která první hru vyhrála, zatímco naše skupinka seděla v rohu, popíjela Absinth a přihlížela...I dneska jsem šla spát brzo a byl to jediný večer, kdy jsem se cítila vážně nešťastně kvůli všem těm lidem, jejichž zásluhou si 2.D získala pověst zabedněnců a pijanů. Naštěstí se časem celá situace výborně zlepšila.
Třetí den, pondělí. Dopoledne to ještě vypadalao slunečně, ale nakonec se počasí ustálilo na mlze a větru, a setrvalo tam až do konce týdne, ve středu se přidalo i sněžení...myslím, že jsme se stavovali ve Sparu, kde jsem konečně získala kartáček na zuby, což se ukázalo jako užitečná věc. Večerní program si nevybavuji, na fotkách jsou jen šachy a potom Ola, dvě Andrey a dvě Evy na pokoji u našich kluků. Tančíce. Vypadá to na vydařenou zábavu.
Čtvrtý den. Mlha a zima. Ale prašánek. Byl to poslední den, kdy bylo ještě vidět celou sjezdovku, pokoušela jsem se o funcarvingové oblouky, ale povedly se mi asi dva a pěkně jsem si namlátila. Trochu mě ale potěšilo, když mi večer několik lidí ukazovalo svoje modřiny...třeba Pepíkovo žlutozelené stehno je nazapomenutelné. Měla jsem s Monikou, Vítkem, Honzou, Vaškem a Tomášem službu v kuchyni...od té doby jsem se na celé stravování koukala úplně jinak...po umytí padesáti příborů...naše rajská polívka a těstoviny s masem a houbovou omáčku byly nejlepší jídlo za celou dobu. Hra na hada z oblečení měla velký úspěch, týmy rozdělené podle různých vůní se horlivě zapojovaly a mně bylo trochu líto, že už se nemůžu přidat. V další hře si Triplex zahrál na slepého sochaře. Hrálo se na kytaru...
Pátý den. Vaškův budík vzbudil i pana profesora (kterému mimochodem Andrea tykala, ale nikdo jiný se k tomu snad neodvážil...jen já teď nevím, jak ho tu mám psát...pan profesor magistr Martin Šmíd) a tak spolu vyběhli připravovat snídaní, uvařili čaje a čekali na zbytek služby, aby jim mohli vynadat, že nepomáhali se snídaní...nikdo dost dlouho nešel a nakonec se ukázalo, že Vašek měl na mobilu letní čas a že by mohli ještě hodinu spát...Pomalu jsme se smířili s tím, že není nic vidět a že pokud chceme navštívit dobrou sjezdovku č.22, budeme muset projít očistcem na zpáteční cestě při jízdě šíleně pomalou, po hřebeni vedoucí lanovkou bez bubliny proti větru... snowboardovalo se ve snowparku. Večer se hrály hry s papírky mezi těly, pokládání hůlky na zem a další a další. Kytara, zpěv, víno...
Šestý den. Cestou k lanovkám autobus uvízl, spadly řetězy, sněhu bylo opravdu skvěle hodně. To bylo asi taky příčinou, proč se někteří rozhodli odpustit si lyžování v bílém nebi a čas v autobuse využili ke spánku, odpočinutí ,,kedelajd", či k opakování fyziky. Ale já jsem si užívala lanovku vedoucí do prázdna, pády do prašanu, mizení lidí za okrajem sjezdovek a tlumené výkřiky: ,,Nejezděte za mnou!" Vítr nakonec nabral takovou sílu, že byly zastaveny téměř všecky lanovky a tak jsme se rozhodli počkat 2 hodiny, jezdit na krátkém svažíku a jet domů až jestli uvidíme, že se lanovky nerozjedou. Mezitím jsme se s Míšou rozhodly válet sudy a kotrmelce ze svahu v prašanu...moc fajn. Měli jsme opravdu rozvernou náladu, zkoušeli jsme všichni z nudy různé blbosti, což bohužel nakonec vedlo k (naštěstí né moc vážnému) úrazu Katčiny hlavy a k naražení prstu pana profesora, takže večer nemohl hrát na kytaru, ale zase jsem (mu) mohla hrát já a to mě těšilo. Hra Pepíčku pípni sklidila ohromný úspěch. Další jako třeba vláček, tleskání a volání zvířecích jmen, evoluce, štafety, se taky hrály s velkým nadšením, zkrátka jsme konečně začali hrát společně, zrovna když se blížil konec...achjo, bylo to fajn.
Sedmý den. Smutný poslední den, mlha a sníh...Perfektní zážitek z lavinového svahu. (Kde se při předposlední jízdě povedlo Alešovi zlomit si lyži...) Jezdění v hlubokém sněhu, mimo sjezdovky, skoky...vychutnat co nejvíc až do konce...cestou zpět opět do Sparu, nakoupit večerní zásoby...Metaxa, piva, vína různých druhů a kvalit, malibu, Absinth, tequila, squash, jablíčko, Fernet, Smirnoff, vodky, vodky, vodky a ....
...80....Stroh, silný trumf naší třídy. Možná jsem ještě zapomněla na něco, ale vážně nevím, co všecko tam bylo, já jsem totiž bohužel-bohudík nic nepila...Než se večer opravdu rozjel, hrála se zase jedna ztrapňovací hra, byla jsem velmi ráda, že jsem se rozhodla nezůčastnit se jí , poněvadž předvádět žabí ograsmus nebo páření hrocha s žirafou, to prostě není moje...tak jsem si šla chvíli povídat s Kristýnkou a nemocnou Terkou, poslouchala jsem u nich Johna Lennona a hádala, jestli už je bezpečné jít dolů. Přece jen jsem se do předvádění žirafy nechtěla nechat chytit...
Na ten poslední večer, noc a ráno má, myslím, každý svojí osobní vzpomínku a já tu nebudu nikoho, tím méně sebe, diskreditovat nějakými šokujícími odhaleními, snad jen, že jsem patřila k té skupince, která si tu noc plnou nečekaných událostí dost užila a má na ní pěkné vzpomínky. Děkuju Monice, Vítkovi a dalším, již se starali o ty, kteří získali pro 2.D pověst těch, co nic nevydrží...
Noc se rychle přehoupla ve slunné ráno. Nastal poslední den, překvapené probouzení se na nepředpokládaných místech, vyčítavé pohledy...Co si kdo pamatuje? Komu tu není špatně? Co bude dál? Jak moc se to všecko dá brát vážně? Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!.....Zběsilé balení, úklid, cesta k autobusu...s pohledem na zlatavé vrcholky hor. Pan profesor nakoupil ze zbylých peněz čokolády, Standa jel jako drak, brzo všichni usnuli....Co se tak dá napsat o cestě domů? Já chci zpátky...a dík.
