20: SQL query failed

Query: SELECT UID FROM authorizator WHERE SessionID = '4s1itelsss0fc4q24kdihugq85' AND SiteCode = 'gevepe';
QueryTime: 0.00029206275939941
Text: Table './5585_gvp/authorizator' is marked as crashed and last (automatic?) repair failed
File: /d1/www/domain/wladik.net/gvp/ssps/class.authorize.php
Line: 376
Host: sql
Database: 5585_gvp
User: 5585_gvp

30: result

Text: Invalid resource
File: /d1/www/domain/wladik.net/gvp/ssps/class.authorize.php
Line: 377

20: SQL query failed

Query: SELECT * FROM authorizator WHERE SessionID = '4s1itelsss0fc4q24kdihugq85' AND SiteCode = 'gevepe';
QueryTime: 0.00018215179443359
Text: Table './5585_gvp/authorizator' is marked as crashed and last (automatic?) repair failed
File: /d1/www/domain/wladik.net/gvp/ssps/class.authorize.php
Line: 542
Host: sql
Database: 5585_gvp
User: 5585_gvp

30: fetch_assoc

Text: Invalid resource
File: /d1/www/domain/wladik.net/gvp/ssps/class.authorize.php
Line: 543

30: num_rows

Text: Invalid resource
File: /d1/www/domain/wladik.net/gvp/ssps/class.authorize.php
Line: 544

20: SQL query failed

Query: INSERT INTO authorizator (HttpHost,SiteCode,SessionID,UID,LoggedIn,LastActivity,IP,Host,Browser,Referer,Site) VALUES ('gvp.wladik.net','gevepe','4s1itelsss0fc4q24kdihugq85','0','1624107389','1624107389','44.192.253.106','ec2-44-192-253-106.compute-1.amazonaws.com','CCBot/2.0 (https://commoncrawl.org/faq/)','','/blog/?a=item&i=11')
QueryTime: 0.00018692016601562
Text: Table './5585_gvp/authorizator' is marked as crashed and last (automatic?) repair failed
File: /d1/www/domain/wladik.net/gvp/ssps/class.authorize.php
Line: 550
Host: sql
Database: 5585_gvp
User: 5585_gvp

20: SQL query failed

Query: DELETE FROM authorizator WHERE LastActivity < (1624107389 - 900) AND IsLong <> 1;
QueryTime: 0.00017595291137695
Text: Table './5585_gvp/authorizator' is marked as crashed and last (automatic?) repair failed
File: /d1/www/domain/wladik.net/gvp/ssps/class.authorize.php
Line: 557
Host: sql
Database: 5585_gvp
User: 5585_gvp
GVP | Gymnázium Na Vítězné pláni, třída 4.D
sobota 19. 6. 2021, svátek má Leoą | Nejblížší narozeniny má Veronika (za 8 dní) | je tu 102 lidí | 3509

Vltava

By alzbeta / 27. 06. 2006 22:30

První letní den roku 2006. To se bude krásně pamatovat. Nevím, dá-li se nazvat přímo dnem osudovým, ale rozhodně si nepamatuji, kdy naposledy jsem se cítila tak jinak ráno a večer téhož dne. Vzbudila jsem se zbytečně brzo a začala jsem luštit poznámky na papírcích okolo postele, které jsem si napsala v předvečer odjezdu, abych ráno na něco nezapomněla. Ke škole jsem dorazila včas, což se tedy určitě nedá říct o mnoha ostatních, včetně autobusu. Velice laskavý a milý pan řidič mi na mou otázku, kam mám dát svoje věci odpověděl, že jsou moc malý a ať si je dám třeba do prčic (no fakt). Stejně příjemný byl i při přebírání kanoí v Boršově, kde všem ochotně se založenýma rukama radil, jak nejlépe připevnit lodě na přívěs.

Když jsme přijeli do Vyššího Brodu, svítilo slunce a bylo hezky. Postavili jsme si stany a potom jsme běželi závod o lodě. Naštěstí jsem byla ve dvojici s Triplexem, jehož jeden krok vydal za tři moje, takže jsem si s ním doplachtila pro krásnou plastovou loď s méně krásným jménem Harry Fotr. (Nakonec jsem v ní ale celou dobu jezdila já s Péťou, za což se Triplexovi ještě jednou omlouvám…) Potom, co jsme si vzali vesty a pádla a loďáky a vyzkoušeli si, jak, kdo umí plavat a ovládat loď, vydali jsme se na procházku k Čertově stěně, kterou potom někteří z nás i zdolali. To se mi vážně moc líbilo, lézt dolů po kamenech a potom skákat a pobíhat okolo řeky (a přes ní). Zvlášť mě překvapilo, že se k hrstce horolezců přidala i Verča v šatech, ale byla jsem za to moc ráda. Po tomto výletu mě pak bolely svaly na nohou a na zadku několik dní. Vrátili jsme se do kempu a podle potřeb jsme se rozešli za jídlem, (pitím) a fotbalem. Elišce se udělalo špatně ze sluníčka a Míša měla vidět na nohou krásně pruhované opálení. Vládík zase ohromoval svým skoro odpadlým nehtem na palci u nohy. Večer jsme měli i malý ohýnek, ale nemohli jsme si ho moc vychutnat, neboť hvězdy na nebi začaly rychle mizet a hřmění ze všech stran nám připomnělo, že jsme přeci jen neměli to hezké počasí tak brzo zakřiknout.

Vítr rozvířil žhavé saze , rozfoukal do červena uhlíky, zohýbal vysoké břízy na břehu řeky, plácal plachtami stanů a odnesl všecko, co nebylo připevněno. Myslím – ale ne, jsem si jistá – že nezapomenu, jak náhle zašuměly první kapky obrovské bouřky, která se přihnala tak nečekaně , vášnivě a prudce a která byla tak krásná. Dlouho jsem nemohla usnout, ačkoli to byla Míša a ne já, kdo ležel na té straně stanu, kam vítr tiskl promáčenou plachtu až na obličej.

Druhý den nás po ránu čekala návštěva vyšebrodského kláštera, který patří kontemplativnímu řádu cisterciáků, což si ovšem rozhodně nepamatuji z téhle prohlídky, neboť z ní si pamatuji jen své myšlenky na to, jak může být něco tak strašně moc velká nuda. Nojo, vlastně se mi velmi líbila knihovna.

Konečně jsme nasedli do lodí a vydali se vstříc asi 500 m vzdálenému jezu. Péťa ode mě dostala rádoby zkušené instrukce co dělat a já jsem se snažila tvářit co nejjistěji, protože mi bylo jasné, že kdybych dala najevo svou paniku, nezůstal by na naší lodi klidný nikdo. Perfektně jsme to zvládli, takže teď vážně můžu přiznat, že prvního jezu jsem se strašně bála. Některým (třeba Vítkovi s Honzou) ale štěstí nepřálo…Druhý jez jsme nejeli, ale přenášeli. Když jsem pak pod ním kormidlovala v peřejích a mezi kameny, konečně jsem začala získávat pocit, že loď ovládám a že na mě nějak reaguje…ale moje sebevědomí narostlo příliš a tak se málem stala trapná scénka. V Rožmberku jsem si totiž připadala už jako nemálo drsnej zadák a tak jsem na jez najížděla s ležérním výrazem a vůbec jsem se všemožně snažila, aby si přihlížející prof. Šmíd uvědomil, kdo to tady ale vážně umí. Bohužel ale přihlížel i tomu, jak jsem to potom dost velkou rychlostí narvala špičkou přímo do zdi kolmo k proudu a jak jsme s Péťou začaly obě bezmocně ječet. Naštěstí jsme se necvakly, ale byla to dobrá lekce. Pochybovat o sobě se vyplácí. Po příjezdu jsme měli 6 hodin volna a já jsem je načala tím, že jsem naprosto vyčerpaná usnula na slunci. Potom jsem se byla s Míšou projít do města a koupila jsem si hroznový cukr, zmrzlinu a podmáslí(což jsou velmi důležité informace). chvíli jsme se taky koukaly, jak naši fotbalisti prohrávají s Itálií, ale moc nás to nebavilo a tak jsme šly do lesa a strávili hodinku příjemným hovorem o vážných věcech. Večer jsme rozdělali oheň a vydržel nám tentokrát mnohem déle. A bylo to moc fajn…jíst opečenou slaninu, poslouchat písničky a nechat se od Adély nádherně drbat na zádech. S postupující nocí, ale nakonec zas přišel déšť, nikoli však prudká bouřka, ale spíš vytrvalé mrholení. Nevěřila bych, jak rychle jsem si zvykla usínat při bubnování kapek a jak mi to potom další dny chybělo…

Ráno mě ovšem déšť nepotěšil…a přidala se k němu i nepříjemná zima. Vedoucí lodě navíc nasadily strašně rychlé tempo, takže dopoledne jsem si moc neužívala. Oba jezy – Větřní i Papouščí skálu – jsme sjely s Péťou bez problémů. Dost mě překvapila Eva když je krásně sjela na zadáku, druhý dokonce sama. Do kempu v Krumlově jsme díky zběsilému pádlování dorazili velmi brzo a mohli jsme si zase užívat společné odpoledne. Obzvlášť dobře si vzpomínám na Adéliny vznikající masáže. Po chvíli válení se na slunci jsme se vydaly s Míšou, Zuzkou (Jindrovou) a s Adélou (Zítkovou) na prohlídku města a krumlovských jezů, se Zuzkou jsem se chvíli zaobíraly myšlenkou vylézt na jeden pěkný komín, ale nástup k žebříku byl po kývajícím se hromosvodu dost nejistý a tak jsme to nakonec vzdaly. Když jsme se vrátily, šly jsme si do místního občerstvení přisednout k ostatním, zahrály jsme si s nimi Jungle speed a večer příjemně plynul, časem jsme dokonce získali místo u krbu a zůstalo nás jen pár a hráli jsme na kytaru a zpívali a sladkou tečkou za večerem (bez deště, achjo) byly rakvičky se šlehačkou a vafle s čokoládou. Vážně se mi chtělo spát, ale docela dlouho (asi tak do dvou) jsem poslouchala, jak před naším stanem přeje třetí dé Radkovi k osumnáctinám.

Další den mě vzbudilo vedro a dusno a vše nasvědčovalo tomu, že bude nádherný slunečný den, což také byl. Po snídani jsme šli všichni do Krumlova do muzea tortury. Nerada bych tu teď začala psát nějaké svoje filosofické úvahy, ale přehlídka nástrojů, obrazů a postupů hrůz, beznaděje, zvěrstev a týrání, jaké jsou schopni si lidé dělat navzájem ve mně zanechala hluboké a bolestné pocity. Znovu jsem si vzpomněla na film Kladivo na čarodějnice, běhal mi mráz po zádech a – navzdory tomu, že jsem byla na perfektní akci s lidmi, které mám ráda – styděla jsem se za to, že jsem člověk. Nicméně v dobré společnosti a za sluneční záře špatná nálada dlouho neobstojí a tak jsem již při cestě na zámek na tíživé myšlenky zapomněla. V zámecké zahradě jsme si prohlédli otočné hlediště, hledali jsme čtyřlístky, vlezli do dutého stromu, obdivovali lekníny na jezírku. Ze sítiny, která tam rostla jsem si vyrobila ozdůbku, do níž jsem si mohla dát malé klacíky, které jsem s sebou od rána nosila a které se mi nechtělo jen tak zahodit (takhle je ztratit bylo mnohem lepší). V kempu jsem si uvařila instantní polívku a potom jsem se šla s Vítkem a Honzou a Martinem a já nevím už s kým ještě koupat, našli jsme úža skokánek (kluci tam pak hráli na Vocasa) a taky houpačku do vody, o níž radši pomlčím:-) . Rozhodla jsem se zaplatit si 4 minuty sprchy a vážně jsem se těšila na teplou vodu, jenže byla nechutně studená…ani nevím, zda to stálo za těch pár hodin čistoty, neboť na devátou hodinu večerní jsme měli objednané rafty a na mně nezůstalo suché vůbec nic. V ,,mém“ raftu byli samí silní muži a tak jsme se hodně dobře vyblbli na všech jezech, sjížděli jsme je několikrát, surfovali jsme na vracácích a možná jsme se tím dost zbavili strachu ze zítřejší cesty v kanoích. Vraceli jsme se do kempu nočním Krumlovem a byla to krása, zvlášť, když jsme našli hřiště s báječnýma houpačkama, kolotočema a prolízačkama. Pěkně jsem si popovídala s Vincem o prázdninách, knihách a maturitě. Večer bez deště byl zpestřený návštěvou Oly a Adély, ale já jsem byla strašně unavená a tak jsem zalezla do spacáku, chytla Johanku za ruku a okamžitě usnula.

Ranní odjezd byl naplánován až na dvanáctou, takže jsem si ráno stihla zaplavat, v klidu zabalit, zapinkat si s míčem, chvíli se prát s Vítkem a Martinem a pohádat se s Triplexem o loď (nechtělo se mu do laminátky na ty jezy…). Těch jezů jsem se doopravdy bála už z Prahy a o to větší byla potom moje euforie z toho, jak jsme je zvládli. Královský jez jsem jela dokonce třikrát a sice to bylo jednou dost těsně, ale necvakla jsem se. JUPÍÍÍ! Potom nás čekal dlouhý pádlovací úsek, z nějž si pamatuji jen to, jak se Zuzka Jindrová pověsila na lano, visící z mostu za Krumlovem a nechala tak Starostu v lodi samotného a ještě si vlastně vzpomínám, že si Péťa zkusila jet vzadu a moc jí to šlo (a tudíž mohla další den být v lodi s Terezkou – která se to taky skvěle naučila – a já jsem mohla jet s magistrem Šmídem). Jez ve Zlaté Koruně jsem jela nejdřív jako zadák a potom i jako háček s Vítkem, protože Kristýna se nechtěla namočit. Slibované a toužebně očekávané placky jsme nestihli, což už se začíná stávat tradicí a já doufám, že ji příští rok porušíme, protože se rozhodně budu snažit jet znovu.

Tábořiště na Dívčím kameni se mi strašně líbilo, mělo krásnou atmosféru, šla jsem se projít a potom jsem s Terkou a s Adélou válela z kopce sudy, při čemž Adéla ztratila mobil. Eva zase ztratila v blátě v řece botu, ale naštěstí (?) Pétě 2 dny předtím uplavala taky jedna sadála a tak měly dohromady alespoň jeden pár.Večer byl perfektní…oheň, písničky, hvězdy. Bavilo mě sledovat tváře, v nichž se mihotaly stíny a oči, ve kterých svítily oranžové jiskry. To mě ostatně baví vždycky. Chvíli to vypadalo, že na nás od západu přijde děsivá bouřka, protože celý obzor lemovaly blesky. Někteří ještě ve spěchu postavili stany, jenže bouře nepřišla a co se týče mých očekávání tajemna deště, musela jsem se spokojit s tajemnem tmy v lese cestou na zřícený hrad, kam jsme se vydali spát…a to bylo krásné. Se Zuzkou Jindrovou jsme (nevědomky…ačkoli ty ploty byly výmluvné asi dostatečně) porušily zákaz a vylezly na hradby a pozorovaly odtamtud ostatní, jak se dole chystají ke spánku. Ještě dlouho potom, co jsem zaslechla první chrápání ( a mám dojem, že to byl Starosta) jsem se převalovala, koukala na blednoucí hvězdy a přemýšlela než i mě nakonec přemohl spánek.

Poslední probuzení bylo opravdu originální. Můj první pocit byl, že se řítí kamenitá lavina a než jsem se stihla posadit, vběhlo mezi nás stádo koz a začalo prohledávat naše tašky s jídlem. Alespoň nás to ale donutilo sbalit se velmi rychle a po krátké prohlídce zříceniny ( a konečně jsem taky uviděla Dívčí skálu) se odebrat do kempu a vyrazit na poslední úsek naší cesty. Už jsem se ani nepokoušela narovnat do loďáku věci podle nějakého systému, zkrátka jsem je tam nadupala a zmačkala. jak jsem již zmínila, jela jsem ten den v laminátce s názvem Komenský s urvaným zadním sedátkem a ve předu jsem si vezla pana profesora a moc mě to bavilo. Je tedy pravda, že zabíral o trochu víc než Péťa, což mi občas dělalo malé problémy, ale myslím, že jsem to zvládli pěkně. Před posledním jezem jsem si skočila do vody se vykoupat a chvíli jsme různě blbli na nalezené nafukovací matraci. Potom jsme přenesli lodě okolo jezu a měli jsme před sebou posledních 200 metrů, na kterých pan profesor rozpoutal vodní bitvu, při níž mě ovšem pocákal, což jsem si nemohla nechat líbit a pomstila jsem se…tak mě vyklopil z lodi, no a já jsem potom otočila tu loď s ním a on potom obrátil ještě nějaké další, takže se dá říct, že jsem si to užívali až do konce…jen mě mrzí, že se mi při tom utopil jeden krásný kamínek z posledního kempu.

v Boršově jsme odevzdali věci, naložili lodě a nastoupili do nesnesitelně rozpáleného autobusu. A jeli jsme domů.

TAK, KAMARÁDI, DOUFÁM, ŽE SE VÁM TO, CO JSEM TU TEĎ TŘI HODINY PSALA LÍBÍ, KLIDNĚ MI TO I NAPIŠTE, A URČITĚ NAPIŠTE SVOJE VLASTNÍ ZÁŽITKY(NE JAKO POSLEDNĚ). DÍK:-)